Historie boje nožem sahá tisíce let zpět, kdy byly nože jedním z prvních nástrojů, které lidstvo vytvořilo. V různých kulturách byly nože nejen nástroji, ale i zbraněmi. Starověcí Egypťané, Řekové a Římané používali nože nejen pro praktické účely, ale také jako zbraně v bitvách a duelech. Ve středověku se nože a dýky staly důležitými zbraněmi pro rytíře a vojáky. Meč byl ve středověké a renesanční Evropě typickou zbraní šlechticů a rytířů, která se používala především k řešení sporů a obraně cti. Byl to nástroj nedostupný pro lid, který měl jiný typ obranného a útočného nástroje: nůž. Nůž byl ve společnosti předmětem každodenního použití a vzhledem k nižší ceně ve srovnání s mečem byl dostupný většině lidí, kteří si s ním mohli vyřizovat účty.
Evropské školy boje nožem byly ovlivněny především italskou školou. Během středověku se v různých oblastech Itálie vyvinuly různé bojové styly, založené na různých druzích nožů, které vedly ke vzniku skutečného šermu nožem, známého také jako krátký šerm. Tato tradice se rozvíjí mezi civilním obyvatelstvem, kde dovednost v používání nože byla zaměřena na sebeobranu, ale také v kriminálním prostředí, kde tyto metody měly zcela jiný cíl. Toto bojové umění italského původu nemá skutečnou písemnou tradici (ve skutečnosti existuje jen málo dokumentů, z nichž lze čerpat informace o šermu nožem), protože se předávalo ústně.
Další neméně významná škola je Španělská, která využívá svého „národního“ nože Navaja. Jako nejzkušenější bojovníci s nožem navaja se uváděli barateros z Málagy a Sevilly. Pevně zakořeněná tradice boje s nožem navaja v andaluském Španělsku se později rozšířila do dalších španělsky mluvících zemí a byla známa jako „el legado Andaluz“ neboli „andaluský odkaz“.
Nůž a jeho využití pro boj a sebeobranu nalezneme po celém světě od Jižní Ameriky v podání Gaucho a jejich Esgrima Criolla („kreolský šerm“) až po finské Puukkojunkkari – do češtiny přeloženo jako bojovník s nožem.